Stěny ticha

Dělí nás kamenný hráze mlčení
z nevyřčených vět, stěny ticha.
O ně si každý výkřik z vězení právem zlomí vaz,
leda vzdychat se tu vyplatí.

Jednou ty kamenný hráze mlčení
dotknou se nakonec hvězd, a ty zhasnou.
Tvář se ti v ledovou škrabošku promění,
a pak sevře tě náruč tmy - vzduchoprázdno
rázem uhasí ten nekončnej žár.

Tichej smích i pláč i řeči plamenný.
Necítíš snad jak ticho narůstá?
To se tvý sny proměnily v dým.
Narůstá ticho jak došla nám pomalu řeč - nejspíš slova chybí,
jenže sotva si někdy za nás cizí ústa jen tak řeknou:
„Mám toho víc než dost, spadla klec - je konec řečí.

Mý rány se nehojí, nezarůstaj a sotva přebolí“
Jednou to člověče nakonec poznáš sám,až to mlčení dotkne se hvězd, a ty zhasnou,
zbyde ti nejvýš tak odvaha zavřít krám,
a pak sevře tě náruč tmy - vzduchoprázdno
rázem uhasí ten nekonečnej žár…